Honza a fazolový stonek, převyprávěný pro malé děti

Honza a fazolový stonek je oblíbený z dobrého důvodu — stonek až do mraků, obr, únik na poslední chvíli. Taky v něm ale figuruje ukradená harfa, mrtvý obr a hrdina, jehož chování moc bližšího zkoumání nevydrží.

Tady je verze mířená na tři až pět let, a za ní poznámky ke složitým místům.

Pohádka, vyprávěná mírně

Byl jednou jeden chlapec, jmenoval se Honza a bydlel s maminkou v malém domku. Neměli skoro nic — jenom krávu Bělku.

Jednou ráno maminka řekla: "Honzo, kráva přestala dojit. Musíš ji odvést na trh a prodat, jinak nebudeme mít co jíst."

Honza tedy vyrazil a vedl krávu po cestě. Potkal starého muže, který se divně usmíval.

"To je pěkná kráva," řekl stařec. "Dám ti za ni pět fazolí."

"Fazolí?" podivil se Honza. "Pět fazolí za celou krávu?"

"Nejsou to obyčejné fazole," řekl stařec. "Zasaď je dnes večer a ráno uvidíš."

Honza to promyslel podstatně méně důkladně, než měl, a vyměnil krávu za fazole.

Když přišel domů, maminka nebyla nadšená. Vůbec ne. Vyhodila fazole z okna a poslala Honzu spát bez večeře. Honza ležel potmě a připadal si opravdu hloupě.

Jenže v noci začalo něco růst.

Když se Honza probudil, okno bylo tmavozelené. Vyběhl ven. Tam, kam fazole spadly, vyrostl obrovský stonek — silnější než strom, točil se vzhůru a vzhůru, až zmizel v mracích.

Honza tedy lezl. Výš a výš, kolem ptáků, až se vyhoupl nad mraky na cestu, kterou nikdy neviděl.

Na konci cesty stál zámek a všechno na něm bylo příliš velké. Schody sahaly Honzovi po ramena. Dveře byly jako vrata od stodoly.

Otevřela žena vysoká jako dům. "Ty chudáčku maličký," řekla. "Určitě máš hlad. Ale musíš si pospíšit — můj muž je obr a nemá rád návštěvy."

Dala Honzovi chleba a mléko. A vtom se celý zámek začal třást.

Dup. Dup. Dup.

"Rychle!" zašeptala a schovala Honzu do velkého měděného kotle.

Obr vešel, začichal ve vzduchu a řekl slova, na která každé dítě čeká:

"Čichám, čichám člověčinu!"

Jeho žena ale řekla, že to jsou jenom ovce, a obr se posadil k jídlu.

Po večeři přinesl slepici a postavil ji na stůl. "Snes," poručil — a slepice snesla vejce z ryzího zlata. Pak se obr opřel a usnul, chrápal jako bouřka.

Honza vylezl z kotle. Podíval se na zlaté vejce. Vzpomněl si na maminku, na prázdnou spíž a na to, jak šel spát bez večeře. A vzal slepici a utíkal.

Utíkal po cestě, dolů po stonku, až domů.

"Mami!" volal. "Podívej!"

Od té doby slepice snesla zlaté vejce, kdykoli si řekli, a Honza s maminkou už nikdy neměli hlad.

Honza pak po stonku vylezl ještě jednou — ale to je příběh na jiný večer.

Poznámky ke složitým místům

Ta krádež. Starší děti to odhalí okamžitě: Honza tu slepici ukradl. Je to dobrý rozhovor, ne past, které je potřeba se vyhnout. Ve starších verzích existuje ospravedlnění — obr předtím oloupil a zabil Honzova otce — a některá převyprávění ho vracejí zpátky. Můžete taky prostě souhlasit: ano, ukradl, správné to nebylo a měl hlad. Děti unesou obojí najednou.

Zabití obra. V úplné verzi se Honza vrátí ještě dvakrát a nakonec podetne stonek ve chvíli, kdy po něm obr slézá dolů. Obr spadne a zemře. Pro děti do pěti let je čistší skončit u slepice, jako výše, a nic se tím neztratí. Konec si nechte na šestileté a starší — a na den.

"Čichám, čichám člověčinu ... z jeho kostí si umelu mouku." Je to opravdu drsné a je to opravdu nejlepší věta celé pohádky. Většina dětí ji miluje. Jestli se to vaše leká snadno, "Cítím tu malého chlapce!" tu chvíli unese i bez mletí kostí — víc o úpravách pro úzkostné děti.

Obrova žena. V krátkých verzích se často vynechává, a to je škoda — ona je ta, kdo se opravdu zachová laskavě, a celou prostřední část to změkčuje.

Jak ji číst nahlas

Šplhání berte pomalu. Výš a výš a výš. Ta výška je to, na čem pohádka stojí.

To dupání udělejte. Tři pomalé údery, čím dál hlasitější, než se obr objeví. Přesně tady děti zadržují dech.

Nechte "čichám, čichám" na nich. Budou chtít. Zastavte se a předejte jim to.

Útěk žeňte. Při běhu dolů po stonku zrychlete. Napětí dělá právě ten kontrast s pomalým šplháním.

Konec položte tiše. U posledních dvou vět tempo výrazně stáhněte, ať dítě skončí v klidu, a ne natažené jako pružina.

Věk a délka

Verze výše sedí dětem od tří do pěti let a nahlas trvá zhruba čtyři minuty — dobrá krátká volba na napjatý večer nebo jako druhá pohádka.

Úplná verze, s druhým a třetím výstupem a podetnutím stonku, sedí od šesti let a blíží se deseti minutám.

Kde stojí mezi ostatní klasikou, se dočtete v nejlepších klasických pohádkách na dobrou noc.

Vaším vlastním hlasem

Honza je pohádka, která se odvděčí čtenáři, jehož to baví — obrův hlas, dupání, zašeptané varování. Jestli jste pryč a nemůžete ji vyprávět sami, vyprávění vaším vlastním hlasem nechá v pokoji aspoň to, jak zníte.

Taletune je zdarma pro iOS a Android.